INDIE


    Dá se říci, že Indie je současně nejstarší i nejnovější zemí. Mnozí historici dokládají, že indická civilizece je jedna z nejstarších na světě. Ale do světové historie vstoupila teprve v 16. století, když se západní dobyvatelé vrátili ze svých objevitelských cest. Odhalili Evropě pohádkový svět této neobyčejné země.
    Do té doby historické osudy indického národa nebyly známé. Jen vynikající umělecká díla, tradice, obřady a zvyky tohoto tak humánního národa výmluvně vyjadřovaly jednu z nejpozoruhodnějších kultur všech dob. Indická nebesa jsou zalidněna nesčetným množstvím bohů, za uplynulá tisíciletí nejrůznější náboženství našla příznivou půdu ve vnímavé duši Indů. Svědčí o duchu tolerance a o smyslu pro duchovní hodnoty u tohoto národa.
    V první polovině našeho století byly v poříčí Indu učiněny zajímavé historické nálezy. Na jejich základě je možno tvrdit, že první stálá lidská sídla v Indii sahají do doby kolem r. 3000 př. Kr. Vyskytují se zejména v oblasti Paňdžábu. Toto slovo je perského původu a znamená "země pěti řek, Pětiříčí". Křižovatka těchto vodních cest byla jedním z hlavních důvodů, které zde vedly k usazování primitivních národů a k jejich proměně z kočovníků v zemědělce. Životní podmínky v oblasti Paňdžábu svědčí ovšem také o odvaze a houževnatosti starých Indů. V období dešťů se všechny řeky rozvodňovaly a neslýchanou silou ničily veškeré rostlinstvo, celou krajinu pak proměňovaly v neobyvatelný močál. Nepopíratelná úrodnost půdy však od nejdávnějších dob přivolávala zástupy pracovitých rolníků, kteří v dlouholetém zápase s přírodními živly celou krajinu odvodnily a učinily obdělávatelnou.
    Archeologické nálezy v oblasti Paňdžábu vykazují překvapivé shody s nálezy v sumerských centrech Mezopotámie. Mnozí historici se proto domnívají, že obyvatelé obou zemí měli společný původ. Ať už je tento předpoklad správný nebo ne, zůstává jisté, že tito obyvatelé dosáhli značně vysokého stupně kultury. Dokazuje to kvalita materiálu, který užívali při svých stavbách, promyšlený půdorys měst, velkorysost při stavbě sítí, které odváděly městské splašky, i četné a elegantní předměty každodenní potřeby.
    Také obě písma, sumerské a indické, na obrázkovém základu, kde se mísí zobrazení skutečných předmětů se symbolickými znaky, vykazují podobné rysy. Je tedy odůvodněný názor, že mezi oběma národy existovaly kulturní styky a probíhala obchodní směna. Staré indické obrázkové písmo bohužel dosud nebylo rozluštěno a uchovává si stále ještě své tajemství.
    V průběhu několika set let od 18. do 16. století př. Kr. se odehrála řada stěhování národů, která patří v historii k nejdůležitějším a měla rozhodující význam. Kmeny severského původu a světlé pleti, na pochodu ze své původní vlasti snad ve střední a východní Evropě, sestoupily v několika vlnách přes pohraniční hory do západní Indie. Pak obsadily údolí Gangy a postupovaly dále na jih, až se staly vládnoucím národem na celém obrovském poloostrově.
    Postupný vpád Árjů byl počátkem skutečných dějin Indie. Dobyvatelé mluvili staroindickým jazykem, jehož spisovná forma se nazývá sanskrt. Nacházíme v něm prvky, příbuzné s řečtinou, s keltskými, germánskými i ostatními indoevrospkými jazyky, jejichž jednu větev představuje. V náboženství se v mnohém shodují Árjové, kteří dobyli Indii, s Peršany, například uctívají stejné bohy. Nejdůležitějším pramenem pro poznání tohoto starého období jsou starobylé texty, zvané védy. Obsahují souhrn tehdejších náboženských a filozofických názorů. Posvátné hymny skládali kněží, kteří přinášeli bohům oběti, obvykle mléko a opojný nápoj. Vpád Árjů měl zpočátku spíše charakter prostého stěhování, ale neobešel se také bez násilí. Když byly dobyvatelské úmysly příchozích stále zřejmější, začaly se jim stavět na odpor skupiny místního obyvatelstva. Dobyvatelé proto museli vést skutečné války proti svým odpůrcům. Dokládají to i hymny véd, ve kterých Árjové vzývali bohy, aby jim poskytli pomoc v boji.
    Zvláště byl vzýván bůh Purandara, to je "ten, který vyvrací města".
    Indové také mají básně, ve kterých popisují hrdinské činy svých počátků jako mnohé jiné národy. Mahábhárata a Rámájana jsou dvě velké epopeje, které sugestivně líčí přechod od primitivní patriarchální společnosti polokočovných árijských pastýřů k vytváření velkých indických království.
    Více jak 98 % obyvatel Indie jsou věřící. Býci a krávy jsou posvátná zvířata a běda, chtěl-li by je někdo odehnat ze silnice, jestliže brání v provozu. V některých oblastech Indie(i když je to oficiálně zákonem zakázáno) se v případě smrti muže, společně s ním upaluje i jeho vdova(satí-čistá, cudná, ctnostná žena).
    Nejrozšířenějším náboženstvím v Indii je hinduismus: styk s božstvem prostředkují kněží, zvaní bráhmani.

Hinduismus


    Trojici nejvyšších bohů tvoří Brahma - stvořitel, Višnu - uchovatel a Šiva - ničitel.
    Brahama - nejvyšší hinduistický bůh, má pět hlav. Stvořitel - něco jako katolický Bůh.
    Višnu - bůh uchovatel, pomáhá lidem. Jeho váhanou(vozidlo hinduistických bohů - zvíře nebo pták) je ptačí bůh Garuda, božský orel. Višnu se vyskytuje v 10ti inkarnacích(znovuzrození, převtělení). Nejznámější je v podobě Rámy(epos Rámájana) a v podobě Kršny(epos Mahábhárata).
    Ostatní jsou: Matsja(ryba), Kúrma(želva), Varáha(kanec), Narasinha(muž-lev), Vámana(trpaslík), Parašuráma(Ráma se sekerou) a Buddha. 10., budoucí inkarnací je Kalkin(na bílém koni), který způsobí konec současného věku světa.
    Šiva - ničitel - nejrozporuplnější z bohů, představuje zlo, ale i dobro zároveň, je jako sám život. Zachránil lidstvo, když vypil smrtelný jed hrozící, že pohltí svět, ale zároveň ho přivedl ke zkáze svým tancem, je uctíván jako cudný pán asketů, sedící v hluboké meditaci a zároveň je znám svou sexuální touhou, kterou uplatňoval nejen se svou manželkou Párvatí, ale i s řadou dalších žen, proto je také představován v podobě lingamu(falického symbolu-mužské přirození). Jeho váhanou je bílý býk.
    Podle jedné legendy se Brahma a Višnu přeli, kdo z nich je nejvyšším bohem, když tu mezi nimi vytryskl ze země obrovský a prudce zářící světelný proud a vystřelil do nebe. Ohromeni tímto oslepujícím sloupem jasu jali se jej oba bozi prozkoumávat. Višnu se v podobě kance zaryl dolů do hlubin země, Brahma usedl na divokou husu a vznesl se vysoko k nebi. Ale ani jednomu z nich se nepodařilo najít konec sloupu. Když se pak vrátili, uviděli ke svému ohromení, jak se ze světelného sloupku vynořil Šiva. Višnu prokázal této božské postavě patřičnou úctu, ale Brahma si jí nevšímal. Za trest usekl Šiva Brahmovi jednu z jeho pěti hlav. Lebka boha se však přilepila k Šivově ruce. Ať se snažil sebevíc, nemohl ji setřást, až při své pouti po Indii dorazil do Váránasí, kde hlava odpadla a Šiva byl zproštěn svého hříšného činu.

Mahábhárata


    Ústředním motivem Mahábháraty je věčný konflikt mezi bohy, kteří se zrodili jako hrdinní Pánduovci, a démony zrozenými jako jejich nepřátelé Kuruovci. Kuruovci připravili Pánduovce o království v podvodné hře v kostky, a poté museli Pánduovci strávit 12 let v exilu v lese. Když se vrátili, Kuruovci stále odmítali vrátit jim vládu. Višnu na sebe vzal lidskou podobu jako Kršna, aby pomohl Pánduovcům a stal se vozatajem Pánduovce Ardžuny. Válka byla nevyhnutelná a nepřátelské síly se začaly shromažďovat na Kurukšétře. Nakonec se rozpoutala strašná bitva, kterou s Kršnovou pomocí Pánduovci vyhráli, ale za cenu lidského masakru.

Rámájana


    Rámájana - druhý z velkých eposů hinduistické Indie - je stejně jako Mahábhárata sepsána v sanskrtu. Také vypráví o pozemské epizodě v nekončícím kosmickém konfliktu mezi bohy a démony: Višnu na sebe opět vzal lidskou podobu, aby události řídil.
    Příběh začíná Dašarathou, králem Ajódhji. Byl bezdětný, a aby si zajistil dědice, provedl velikou oběť. Výsledkem bylo, že jeho žena porodila syna Rámu. Ráma byl ve skutečnosti avatárem(inkarnací) Višnua, který se rozhodl vzít na sebe lidskou podobu, aby pokořil Rávanu, démonského krále Lanky, kterého nemohla porazit žádná bytost kromě lidské. Ráma vyrostl se svými bratry Bharatou, Lakšmanou a Šatrughnou. Jako mladík se vypravil do Mithily, kde tamní král měl luk, který nikdo neohnul. Ráma jej nejen ohnul, ale dokázal ho dokonce zlomit, a tak si získal ruku princezny Síty. Dašaratha se rozhodl, že učiní Rámu spoluvládcem v království Ajódhji. Ale večer před pomazáním si Rámova nevlastní matka Kaikéjí vynutila, že spoluvládcem se stal Bharata a Rámu král musel vyhnat na 14 let. Ráma a Síta spolu s Lakšmanou tedy opustili Ajódhju a vydali se do lesa, kde princové válčili proti mnoha démonům, kteří tam žili. Mezitím Dašaratha zemřel žalem.
    Rávanova sestra Šúrpanakha vyhledala oba bratry a pokusila se je svést. Když ji odmítli a zohyzdili, stěžovala si na jejich zacházení Rávanovi, který se rozhodl ji pomstít tím, že unese Sítu. Podařilo se mu to a odnesl Sítu do svého království na Lance. Ráma v zoufalství hledal manželku a udělal dohodu s lesními opicemi, mezi nimiž byl mocný Hanumán, který se stal jeho nejvěrnějším následovníkem. Právě on našel Sítu v Rávanově sídle na Lance a poté tam dovedl Rámu, Lakšmanu a opičí vojsko. Odehrála se veliká bitva, ve které Rávanu zabili a Sítu osvobodili. Když pak Síta prodělala zkoušku ohněm, aby dokázala, že její čest není pošpiněna, vrátili se s Rámou do Ajódhji, kde se Ráma nakonec stal králem.

Společenské zřízení


    V čele státu stál kníže, obvykle nazývaný rádža. Jeho moc a bohatství se opíraly z velké části o kastu bojovníků. Velkou moc měla také kasta bráhmanů, kněží, kteří všestranně zasahovali do politiky. Poddaní, to je většina obyvatelstva, byli víceméně závislí na libovůli knížete než na znění zákonů. Tak se zrodily despotické vlády, které trvaly až do začátku devatenáctého století. Teprve po r. 1800 se Indie postupně stala součástí britské říše.
    Slovo "kasta" je portugalského původu a původně označuje čistotu rasy. Používá se však k pojmenování různých společenských tříd a vrstev, na které se dosud dělí indická společnost. S největší pravděpodobností se první z těchto rozdílů zrodil z odlišné barvy pleti Árjů a podmaněných národů. Po dlouhém období, kdy byly všeobecně zachovávány přísné zákony Árjů, které zakazovaly smíšená manželství, začalo nakonec míšení dobyvatelů s domorodci. Tím došlo nejen k postupnému míšení různých národů a ras, ale i zvyků a kulturního dědictví. Nicméně menší skupina Árjů, která se nesmísila s domácím obyvatelstvem a podle svého názoru se tedy "nenakazila", měla větší společenskou a politickou váhu. Ačkoliv počet kast později nesmírně vzrostl, na začátku můžeme rozlišit čtyři velké skupiny. Byli to kněží neboli bráhmani, bojovníci neboli kšatrijové, obchodníci a měšťané neboli vaišjové, dělníci neboli šúdrové.
    Po tisíciletích jsou ještě dnes příslušníci nejnižších kast považováni zejména na jihu Indie za nečisté a nedotknutelné. Jsou sotva o stupínek výše než zvířata. Jsou vyvrženci společnosti, páriové. Jsou jim upírána jakákoliv společenská nebo politická práva. Nesmějí si sednout vedle příslušníka vyšší kasty, jíst s nimi, mluvit nebo mít s nimi jakékoliv styky. I jejich stín se pokládá za nečistý.

Indický oděv


    dhótí - díl bavlněné nebo hedvábné látky, kterou si muž omotá kolem těla, její konec protáhne mezi nohama a vsune za pás, takže visí dolů jako girlanda.
    sárí - bezešvý pruh látky, který tvoří hlavní část ženského oděvu na většině území Indie. Omotá se kolem těla a pak se cíp přehodí přes hlavu.
    pág - rádžpútský turban
    džámá - v perštině oděv, roucho, plášť, přehoz - těsný plášť upevněný po straně s vysokým pasem a vlající sukní po kolena nebo ještě níž - k němuž se nosily čúrídár pádžámá upevněné ke kotníkům
    angarkha - mužský šat - kabát s rukávy
    Ženský oděv z raného muslimského období z počátku 18. století se značně podobá dnešnímu západoindickému oděvu: krátký živůtek, dlouhá, lehká tkanina, která kryje hlavu a splývá po zádech dolů(órhní) a sukni podobný šat omotaný kolem pasu a vpředu poskládaný do záhybů.     Kolem 18. století byl už oděv v severní Indii, muslimský i hinduistický, směsí šitých a omotávaných součástí - namotaných šálů, turbanů a šerp doprovázených kabáty s rukávy, které nosily muži.
    Hinduistické texty nabádají hospodáře, aby nosili čistý bílý šat, horní a svrchní roucho, ačkoli v případě chudoby postačí na horní části trupu i posvátná šňůra. Indie znala šití už od ranných dob, ale podnebí spolu s hinduistickou vírou a předpisy posilovaly tendenci dávat přednost nešitým oděvům.
    Sárí, jediný dlouhý pruh tkaniny pokrývající horní i dolní část těla, se nosilo ve východní Indii od 10. století, předtím si ženy oblékaly oddělený horní šat. Dnes se sárí nosí, zpravidla se živůtkem, v ganžské nížině, střední a jižní Indii a na Šrí Lance. Styl upevňování se často liší okres od okresu a od jedné komunity ke druhé i v rámci téže oblasti.
    Pokrývka hlavy může naznačovat domovské město, okres, zaměstnání nebo komunitu svého nositele.

Kulturní památky Indie


    Keoladeo - Přestože plocha severoindického národního parku Keoladeo-Ghana zaujímá sotva 30 hektarů, vyniká neobvyklou druhovou pestrostí. Na tomto území s mělkými jezírky a lesy žije na 350 druhů ptáků, z čehož jedna třetina připadá na ptáky stěhovavé. Přímo v parku hnízdí asi 120 druhů ptáků, přičemž zejména populace volavek patří k největším na světě. Zvlášť zajímavá je návštěva parku od října do března. Tehdy se zde usazují tažní ptáci k přezimování a v tisících osídlují jezera a lesíky parku, který kdysi sloužil mahárádžům jako knížecí lovecký revír.
    Nanda Devi - Národní park na celkové ploše 630 čtverečních kilometrů je blízko druhé nejvyšší hory Devi Peak(7816 metrů). Dokud se zdejší kraj nestal v 50. letech rájem horolezců, byl téměř nedotčený. Když do něj počátkem třicátých let poprvé vstoupil britský horolezec Eric Shipton, pozoroval velká stáda kozorožců bharalů a goralů. Jejich stavy však od té doby poklesly. Dále se zde setkáme s jelenem mošu, serau a při troše štěstí i se sněžným levhartem.
    Manas - Z malého chráněného území se Manas Sanctuary s tygří rezervací v průběhu let vyvinul v rezervaci o ploše více než 2800 čtverečních kilometrů, přičemž jen její jádro zaujímá plochu přesně 400 kilometrů. Na indické straně převládají mýtiny a smíšené listnaté lesy. Stáda slonů čítají někdy až 2000 zvířat. Kromě toho se zde setkáme s tygry, nosorožci, divokým buvolem a mnoha druhy ptáků.
    Kaziranga - Kaziranga byla prohlášena rezervací divoké zvěře již na počátku našeho století a v roce 1926 se stala chráněným územím divočiny. Od roku 1974 je tento kraj v severoindickém státě Ásám národním parkem. Park proslavili nosorožci, divocí buvoli a také bahenní jelínci. Dále zde žijí i tygři, divoká prasata, bezocasí gibboni - takzvaní hulocks, medojed, languři a nosorožci. Výhodným výchozím bodem k pozorování zvěře je Mihimukh.
    Město Mogulů Fatéhpur Síkri - Devět bran a šest kilometrů dlouhý pás hradeb chrání opevněné město ve státě Uttarpradéš. Jednotlivé městské ulice se kříží v pravém úhlu. Správní budovy ve vládním okrsku knížete a posvátný okrsek okolo mešity Džami jsou od sebe zřetelně odděleny. Město na západ od Ágry bylo postaveno z červeného pískovce a je natolik dobře zachované, že umožňuje učinit si představu o době rozkvětu vlády Mogulů v 16. století.
    Dillí, Humájúnova hrobka - Tato hrobka, kterou postavila v 16. století Hadži Begum, Humájúnova choť, je dobrým příkladem stavebního slohu rané mogulské doby. Budovu s obloukovými galeriemi zakončuje mohutná kupule a obklopují ji přesně uspořádané ozdobné zahrady. Byla vzorem pro stavbu podstatně více zdobeného Tádž Mahálu v Ágře. V hrobce postavené z červeného a bílého, černého a žlutého mramoru nalezla místo posledního odpočinku i Humájúnova vdova.
    Kutab Minar - Tento komplex budov pochází z počátků muslimské vlády v Indii a je vzdálen asi 15 kilometrů od Dillí. Věž, vysoká 73 metry, je u úpatí silná 15 metrů, ale směrem nahoru se zužuje na 2,50 metru. Každé poschodí je zdobeno galerií: až do třetího poschodí jsou jednotlivá patra z pískovce, dále pak z pískovce a mramoru. Ve 14. století byl sloup zakončen kupolovitou stříškou.
    Ágra, červená pevnost - Stavbu zahájil za své vlády Akbar okolo roku 1565, ale dokončil ji až jeho vnuk Šáhdžahán, který pevnost přeměnil v palác. Za zdmi pevnosti na řece Jamuně později držel svého otce v zejetí Šáhdžahánův syn. Šáhdžahán zemřel v komnatě, odkud mohl každý den pozorovat zářící krásu svého mistrovského díla, Tádž Mahálu. Za mohutnými zdmi je též významná Šáhdžahánova mramorová mešita Moti Masdžíd. Sál s intarziemi je v síni určené k veřejným audiencím, vedle byla postavena mešita s drahokamy a bazar pro dámy z císařského harému.
    Khadžuráho - Posvátný okrsek v Madhjapradéši tvoří tři skupiny chrámů, které byly všechny vybudovány podle jednotného základního vzoru. Budovy založené na ose východ-západ mají vždy vstupní portál, vestibul a vlastní svatyni. Památky hinduistického stavitelství, zdobené množstvím soch - mimo jiné i překvapivě uvolněnými postavami nebeských tanečnic(apsár) -, vznikly v období od 9. do 12. století za dynastie Čandella.
    Buddhistická svatyně Sánčí - Na sever od města Bhópálu se z roviny zdvihá pahorek, na kterém jsou nejstarší buddhistické památky indického subkontinentu. Kdo dal bezprostřední náboženský podnět k vybudování Sánčí, dnes již ovšem nevíme. Komplex však založil slavný král Ašóka, který zde nechal vystavět řadu stúp již ve 3. století př.Kr., a ty byly později doplněny ještě o další budovy. Když pak v Indii význam buddhismu poklesl, byla k úpadku odsouzena i tato lokalita.
    Sundarbans - Tato rezervace o celkové ploše více než 2500 čtverečních kilometrů je na západě ohraničena řekou Hooghly a na východě Tetuliií. Téměř polovinu tohoto území tvoří jeho vlastní jádro a národní park. Ráz krajiny určují močály a mangrové lesy, ale najdeme tu i malé lesíky a menší říčky. V tomto chráněném území v Západním Bengálsku žije největší tygří populace subkontinentu. V polovině osmdesátých let žilo na této ploše, jež odpovídá zhruba státu Bangladéš, asi 400 tygrů.
    Elephanta - Toto místo poblíž Bombaje proslavily čtyři chrámy, které byly vytesány ze skály pravděpodobně mezi lety 450 a 750. Ostrov se tehdy nazýval Gharapurí, česky pevnostní město. Portugalci nazvali toto místo později Elephanta, protože blízko města, kde přistáli, spatřili obrovského slona z kamene. Jeho socha se v roce 1814 zhroutila, jednotlivé kusy byly přeneseny do Victoria Garden v Bombayi a sestaveny dohromady. Všechny chrámy jsou zasvěceny Šivovi a najdeme tam řadu vyobrazení, mimo jiné i trimúrti, tříhlavého Šivu.
    Ellóra - Tento komplex ve státě Maháráštra sestává z 34 jeskyní, přičemž dvanáct jeskyní bylo upraveno v buddhistickém slohu a zbytek, kromě dvou džinistických svatyní, odpovídá hinduistickému zaměření. K buddhistické části, jež byla dokončena v 7. století, patří dále velká svatyně. V jejím středu stojí působivá socha Buddhy a stúpa.
    Adžanta - Dvě části tohoto rozsáhlého buddhistického komplexu tvoří soustava jeskyň, spojených vzájemně stezkou pro pěší. Jeskyně byly vytesány ve skalách mezi léty 200 a 650. Svatyně, k jejichž znovuobjevení došlo náhodně v roce 1819, jsou známy především pro své mistrovské malby a poněkud méně již i pro své skulptury. Od renovace ve dvacátých letech jsou malby v temných jeskyních velmi dobře chráněny. V celkem pěti jeskyních najdeme chrámy(čaitja), ve zbývajících dvaceti čtyřech pak kláštery(vihára).
    Konárak - Trosky tohoto slunečního chrámu při pobřeží státu Urísa jsou památkou z doby vlády Nárasimhy Dévy I., který nechal chrám zasvěcený slunečnímu bohu Súrjovi postavit ve 13. století. Fantastický monument ve tvaru triumfálního vozu měl téměř 60 metrů vysokou věž, portál, bohatě zdobený lvy, slony, lidskými postavami i rostlinami.
    Pattadakal - Většina chrámů vznikla v 7. a 8. století, kde se Pattadakal za Čalúkjovců z Badámí stal druhým hlavním městem a korunovačním místem. Vynikající památkou je chrám Lókešvarího a Virúpakši, jehož sochařská výzdoba zobrazuje náměty z Rámájany a Mahábháraty a na některých místech vidíme živé scény ze života společnosti za doby vládců dynastie Čalúkjovců.
    Hampí - Chrámový komplex v Karnátaku vznikl mezi roky 1377 a 1576 za vlády vidžajangarské dynastie. V chrámech stojí schrány s jemně opracovanými reliéfy a kemennými skulpturami. Vynikající památkou je Vitthalův chrám se slavným triumfálním vozem z kamene a sochařskou výzdobou udivující krásy. Další významnou památkou je chrám na řece, k němuž vede již rozpadlý kamenný most. Budovy sloužící světským účelům jsou uvnitř opevněné citadely.
    Thandžavur, chrám Brihadišvary - Budovu tohoto chrámového okrsku zdobí řada maleb a soch. Komplex vznikl v dnešním Tamilnádu v letech 985 až 1012. Ústřední svatostánek je na širokém, otevřeném nádvoří a okolo něho stojí řada menších schrán. Celý komplex chrání dvoupatrové ochranné hradby, které jsou ještě zesíleny vnějšími valy.
    Tádž Mahál - Každé ráno pospíchal panovník již za časného jitra na břeh řeky Jamuny, aby se nechal odvézt na člunu k svému životnímu dílu. Šáh Džahán, indický Velký Mughal. Už se ani nemohl dočkat, kdy uvidí hedvábně bílou cibulovitou kupoli hlavní budovy, chvějící se v téměř vodorovných paprscích vycházejícího slunce, nořit se z oparu na pravém břehu řeky. ... Dnes se do Tádž Mahálu vstupuje mohutným portálem z červeného pískovce, zdobeným elegantními arabeskami. Dvaadvacet za sebou seřazených kupolí symbolizuje počet let, jichž bylo zapotřebí k dokončení tohoto mistrovského díla indoislámského umění. K jakému účelu nechal Šáh Džahán, jenž se sám podílel na projektu, toto mistrovské dílo zřídit, se už asi nedozvíme. Tádž Mahál možná vznikl jako palác již ve 14. století a za Šáh Džahánovy vlády už byl jen přestavěn na mauzoleum. Podle romantické historiografie novověku připomíná legendární mešita, před jejímiž věžemi věřící nebyli nikdy svoláváni k modlitbě, oblíbenou manželku Aržumand Banú Bajam, kterou vládce ctil jako "Perlu paláce", Mumtáz-i-Mahál. Když moudrá Mumtáz, která svému choti v obtížné politické situaci vždy stála po boku radou i činem, v roce 1629 po sedmnácti letech manželství při porodu čtrnáctého dítěte zemřela, nechal jí velký Mughal, jenž nebyl k utěšení, postavit "památník, jaký nemá na světě obdoby". Aby vůbec tento "kamenný sten" postavil, povolal ty nejzručnější řemeslníky. Pod vedením tureckých inženýrů, perských kaligrafů a zahradních architektů z Kašmíru postavili dělníci, jichž bylo podle francouzského cestovatele Taverniera na 20 000, na vyvýšenné mramorové desce jasně členěnou a jednoduchou hlavní budovu, jejíž nepravá perská kupole dosahuje v nejvyšším bodě výšky 59 metrů. Také pro stavbu minaretů, zvedajících se ve všech čtyřech rozích obvodní zdi do výše 40 metrů, byl použit mramor z Makrany v Rádžastánu. K výzdobě Šáh Džahán povolal Benátčana Geronima Veronea a Francouze Austina de Bordeaux. Ten se podílel na zhotovení stříbrných vstupních dveří a zlatých desek sarkofágu - oba díly byly v 18. století ukradeny. Za zvlášť mistrovské dílo se pokládá mřížový penditiv, díky němuž přechod z pravoúhlého půdorysu do okrouhlé kupole působí nenásilně a elegantně. ... Podle legendy chtěl Šáh Džahán postavit ještě jeden komplex z černého mramoru. Plánoval tak další hrobku, tentokrát pro sebe sama, ale své záměry již nestačil uskutečnit: V roce 1658 jej svrhl jeho vlastní syn Aurangzéb a šáh brzy nato zemřel. Výdaje na stavbu "Koruny paláce", dnes silně poznamenané vlivy znečištěného ovzduší, přivedly království na severu Indie na pokraj bankrotu.
    Goa - Když se Alfonso de Albuquerque vylodil s třiadvaceti loděmi a asi tisícem mužů na pobřeží hustě porostlém bujnou vegetací, měl v úmyslu spíše věnovat se výnosnému obchodu s exotickým kořením než dobývání Indie. Čirou náhodou zachránil hlavní město hinduistického království Vidžajanagar, když obrátil na útěk vojsko sultána, který je ohrožoval. Obrácení hinduistů na víru se věnoval jen vlažně, zato podporoval uzavírání smíšených manželství. Zámořská říše rychle rostla a vyvíjela se v blahobytnou obchodní stanici, v níž byla náboženská tolerance nepsaným zákonem. Když však přišli křesťanští misionáři, situace se změnila: chrámy hinduistů, kteří často vzdorovali všem snahám o obrácení na víru, byly na místokrálův příkaz srovnány se zemí. Pronásledovaní hinduisté se uchýlili do blízké džungle, kam s sebou odnesli do bezpečí i obrazy hinduistických božstev. Na místě jejich modliteben vyrostly kostely, díky nimž dostala Goa v 17. a 18. století přízvisko "Řím Orientu" a jež jsou dnes hlavním magnetem pro turisty.
    Mahábalípuram - Mahábalípuram proslavily bohatě zdobené ráthy. Tyto pozůstatky dávných království dosud neztratily svou fascinující působivost. Do žuly byly vytesány scény z každodenního života i příběh vzniku Gangy. Kamenní býci nesou zdi chrámu na pláži a mystická božstva střeží jeho vchod. Aby lidé, kteří se na svých bárkách odvážili na moře, neztroskotali, vybavili stavitelé chrám již v 7. století světlem majáku.
    Allepey - příjemné trhové městečko obchodující kokosovými vlákny, je domovem druhého hlavního kéralského festivalu, Onam, který se koná v srpnu-září na oslavu konce monzunu, žní a každoročního návratu legendárního asurského krále Mahabaliho z exilu. Konají se procesí a tanec s hudbou, a hlavně prudké zápolení závodů hadích lodí, úzkých pestře vyzdobených kánoí, z nichž každá pojme až 100 veslařů.
    Váránasí - budovy Váránasí, nejposvátnějšího hinduistického města v Indii, ční nad zákrutou řeky Gangy jako operní kulisy. Tisíce lidí přicházejí každoročně do města, aby navšítivily chrámy, prošly po poutnických trasách a očistily se v Ganze. A tisíce jich už odtud neodejdou. Neboť zemřít ve svatých prostorách Váránasí znamená získat vysvobození z neúprosného cyklu zrození, smrti a znovuzrození, kterému hinduisté říkají sansára. Váránasí, neboli Benáres, Benáras či Káší - Město světla - má nejokázalejší nábřeží v zemi. V délce pěti kilometrů vyvstávají štíhlé věžičky, stupňovité věže, mnohopatrové budovy, pavilony a chrámy z příkrého břehu se širokými schody čili gháty, jež vedou dolů do vody. Na kraji řeky se zástupy lidí noří do vody, vylévají si ji na hlavu nebo provádějí na schodech zježených slunečníky jógu či meditace. Pro hinduisty není žádná řeka posvátnější než Ganga, která spadla podle legendy z nebe. Vypít několik kapek vody Matky Gangy stačí k očištění od hříchů za celý život. A i když se v řece ocitnou denně tisíce tun odpadu, ani nemluvě o popelu a dokonce mrtvolách zemřelých, její rituální čistotu to nijak nezkalí. Láhev s ganžskou vodou je vzácným majetkem a kapky z ní jsou podávány rtům umírajících....Říční břeh je posázen více než 70 gháty a každý z nich má svou vlastí historii a legendy. Nejposvátnější je Manikarnika, jeden ze dvou pohřebních ghátů města, kde jsou spalovány mrtvoly a jejich popel házen do vodního klína Matky Gangy.
    Zlatý chrám - Zlatý chrám, který se zlatě zrcadlí v Amritasaróvaru neboli Nektarovém jezeře, má své místo v duchovním srdci sikhské komunity. Tato svatyně, která byla vyjádřením sikhského náboženství, se odlišila od hinduistických chrámů v důležitých stavebních i symbolických prvcích. Postoj duchovní otevřenosti projevovala skutečnost, že základní kámen položil muslimský mystik z Láhuru jménem Miján Mír. Zatímco hinduistické chrámy byly stavěny na podložích, tato sikhská svatyně byla naopak vybudována v mírné proláklině, takže věřící museli v duchu pokory sestupovat dolů. Dále dostala čtvery dveře místo jedněch, aby se ukázalo, že je otevřena všem čtyřem kastovním skumpinám hinduismu. A uvnitř nebyl ústředním bodem obraz Višnua, Šivy či jiného hinduistického boha, nýbrž svatá kniha.

Svátky v Indii


    K nejběžnějším patří výroční svátky, ale jsou také významné svátky, které se opakují v pomalejším rytmu - jako mohutná kumbhméla, jež se koná čtyřikrát za 12 let a koluje mezi Iláhábádem, Hardvárem, Udžidžainem a Násikem. Na isláhábádskou slavnost, která je z nich nejvýznamnější, přicházejí doslova miliony věřících. Co se týče geografického dosahu, jsou svátky omezené pouze na některý místní chrám, zatímco jiné se dodržují na větším nebo menším území a některé mají víceméně celoindický charakter.
    Navarátrí("devět nocí") se oslavuje po celé Indii v září nebo říjnu na památku velkého vítězství bohyně Durgy nad buvolím démonem Mahišou. Svátek vrcholí 10. dne, který je současně dnem vítězství Rámy nad Rávanou. Oslavy obvykle končí spálením Rávanovy figuríny na obrovském koni. Zanedlouho po navarátrí přijde díválí, svátek světel. Má méně formální charakter a slaví se spíše v domácnostech. Díválí je typické rozsvěcováním tisíců olejových lampiček za bezměsíčné noci a také hodováním a ohňostrojem na počest bohyně Lakšmí a na oslavu Rámova návratu z vyhnanství. Jarní svátek hólí, který se slaví po celé severní a střední Indii, doprovází známá záměna rolí, kdy si ženy a příslušníci nižších kast dopřejí krátký revanš.
    Ve městě Purí v Uríse se v měsíci ašádhu(červen-červenec) koná velký výroční svátek, který přitahuje masy lidí z celé Indie. Slavnosti vrcholí tím, že sochu Kršny jako Džagannáthy, "Pána světa", umístí do obrovského přenosného chrámu postaveného na voze a vezou jej městem.
    V následujícím měsíci šrávánu(červenec-srpen) se koná velice rozšířený a důležitý svátek na počest hadů, kteří jsou v očích hinduistů posvátní i nebezpeční. Zaklínači hadů ukazují své kobry a veřejnost je krmí dobrotami v naději, že tak získá záruku proti uštknutí.
    Jarní svátky a obřady přírodní plodnosti byly odedávna součástí indických náboženských oslav-např. ceremonie u příležitosti přesazování nových sazenic(v Madhjapradéši).
    Díválí - Lakšmí je manželka Višnua. Je to bohyně štěstí a uctvívá se obzvláště během svátku díválí. Vedle zapalování lamp oslava díválí také zahrnuje přinášení obětin ve formě nejrůznějších potravin - ovoce, obilí, koření a podobně.
    Obvyklá přátelská anarchie typická pro jarní svátek hólí znamená především sypání barevného prášku a polévání barevnou vodou.Alkohol a hašiš se konzumují po kvantech. Úctyhodní lidé jsou předmětem posměchu, ženy bijí muže a předvádějí se obscénní tance a pantomimy, neboť pro jeden den je všechno naruby.
    ..."Slavnost vozového procesí neboli rathdžátrá je stará jako roční období a plná moudrosti jako pokladnice drahokamů. Od nepaměti slaví hindové tento svátek. Jak jste už dříve slyšeli, začalo to potopou. Když naši předkové žili na březích Indu - dlouho, dlouho předtím, nežli se dějiny naučily koktat o životě člověka - bývali naši praotcové vyháněni ze svých sídlišť rozvodněným Indem. Ačkoliv to bylo plémě mladé, přece bylo velmi moudré, a tak v opětovných zátopách viděli lidé výzvu bohů k boji. Velekrálem bohů byl Indrah. Jelikož jediný Bůh, jenž trůní nad všemi bohy a lidmi, se nikdy nevměšuje do sváru obou plemen, vymyslili si pozemšťané plán, jak porazit Indra s jeho bohy, kteří byli jen o něco málo dokonalejší než lidé. Lidstvo vědělo, že Nejvyšší bytost - Paramó Brahmá - nebude bránit porážce boha Indra a jeho nebešťanů, a tak jakmile poslední zátopa rozvodněného Indu opadla, dali se lidé do stavby cihlové věže, jež měla navždy odolat všem povodním. Práce šla pomalu kupředu. Pozemšťané nosili bahno z řeky a hnětli z něho cihly. Vypalovali je, až zrudly a ztvrdly jako kámen, a když jich navrstvili celou horu - vypráví se, že byla vyšší než sám Himaláj - počali stavět věž pro útočiště. Cihlou po cihle, vrstvou po vrstvě, rostla tato pyšná stavba do výše. Hvězdy jsou oči bohů a jimi se bohové každého večera dívali na věž a byli znepokojeni. Indrah jim řekl, že tato stavba odolá nejen všem jejich hrám se zátopami a potopami, které byly oblíbenou hříčkou indických božstev, ale že by po ní lidé mohli i vylézt až k nim a poskvrnit nebesa smrtelnýma rukama. A tomu se podle názoru všech bohů musilo zabránit. A tak bozi vymýšleli různé způsoby, jak věž zničit. Sestoupili na zem, prohlédli si ji ze všech stran a posléze zjistili, že jedna klenba není dosud vyplněna cihlami. Nejvyšší bůh Indrah dostal ihned zlomyslný nápad. Na druhý den zrána, když zedníci přišli do práce, přestrojil se Indrah za člověka - věc, kterou každý bůh lehce dokáže - a dal se s nimi do díla. Při práci tajně kladl do oblouku špatné cihly, které byly sice na pohled rudé a pevné, ale nebyly z jílu. Lidští smrtelníci, kteří neviděli za zevnějšek cihly, se podivovali zručnosti a rychlosti nového pomocníka, nemajíce nejmenší potuchy o jeho přestrojení. Když byla stavba dokončena, Indrah se pod pláštěm noci vytratil a zmizel v nebesích, kde naň ostatní bohové už čekali, aby mu blahopřáli k jeho povedenému kousku. Dole na zemi se lidé téže noci radovali, že jejich věž byla dostavěna celý měsíc před deštivým obdobím. Po celou noc hodovali vychloubajíce se tímto velkým činem. Ale běda, ubohé lidstvo neoslavovalo oné noci své vítězství, nýbrž jen svou vlastní pošetilost! Pak nastaly deště a s nimi stoupala i hladina Indu. Výš a výš se vzdouvaly vody, ale nově postavenou věž podemlít nemohly. Proud hučel a vrážel do ní jako tisícero býků, leč nadarmo. Na druhé straně se lidé chystali opustit zoraná pole a své domovy, aby se uchýlili do věže. Mířili k ní na velkém korábu, když před jejich zmámenýma a zmatenýma očima počal veletok svým jazykem olizovat Indrovy cihly z rudého bláta a prolomil díru do věže, do níž teď říční proudy vtrhly jako šílející stádo vířících, troubících, ničících slonů. Zakrátko byla věž stržena a smetena a zhoubná povodeň odnesla ve svých zubech vše - cihly, pole i domy. Ještě štěstí, že všichni lidé byly v arše, která se však bezmocně zmítala na vlnách, vířících jako černá kola smrti. A bohové se radovali v nebesích, když viděli, jak se zdařil Indrův kousek, provedený lidem. Od onoho času a v témže období staví lidé všude v Indii dřevěné věže jako připomínku na podlost bohů, aby tak vštípili do paměti našich dítek naději, že jednoho dne lidstvo vztyčí stavbu, jež na věky odolá moru, hladu či povodni." ...
    V Indii prý každý chrám slaví nejméně 13 náboženských slavností ve 12 měsících.



Program


KASTY

ŠÚDROVÉ - DĚLNÍCI

VAIŠJOVÉ - ŘEMESLNÍCI, OBCHODNÍCI, ROLNÍCI, MĚŠŤANÉ

KŠATRIJOVÉ - BOJOVNÍCI, VÁLEČNÍCI

BRÁHMANI - KNĚŽÍ

SVÁTKY

DÍVÁLÍ - SVÁTEK SVĚTEL

HÓLÍ - SVÁTEK BAREV

NAVARÁTRÍ - SLAVNOST VOZOVÉHO PROCESÍ

ONAM - FESTIVAL NA OSLAVU HADU

NÁRODNÍ PARKY(na puto)

KAZIRANGA

NANDA DEVI

PAMÁTKY

TÁDŽ MAHÁL

VÁRÁNASÍ

Bodování


    Motiv: Zlé kouzlo(člověk, čaroděj...) sebralo pávovi barvu z jeho chlouby, ocasu. Bez něho si nemůže namluvit žádnou pávici a je všem pro smích. Děti mu mohou pomoci tím, že se budou učit nové vědomosti a hrát různé hry a soutěže. Za ně získají body a za každých 10 si vyprosí od sluníčka(přírody, kouzelníka...) 1 barvu. Čím víc barev každé dítě získá, tím bude mít páv větší naději, že bude zase oním pyšným pávem, který se může předvádět svou krásou a najít si třeba i krásnou pávici. Každé z dětí má na starost jedno brko.
    Popis bodování:Na začátku tábora bude mít páv jen barevné tělo a bílá pera(přišpendlená). Aby se nestalo, že zůstane na konci tábora páv místy bílý, hned po 1. deseti bodech dostane dítě(nebo spíš se mu otočí původní na lícovou, z domova již připravenou stranu) brko vymalované(téměř - bez "oka") zeleně. 10 bodů dokáže získat každé děcko, i kdyby se měla bodovat blbost. Za dalších 10 bodů se vymaluje 1. oblouk nad okem, pak druhý, kraj oka, strany a střed, tedy dohromady se dá získat 60 bodů, v případě potřeby je možné přidělat 3. oblouk pro dalších 10 bodů.
    Pod obrázkem páva bude pomocná tabulka(nebo dvě - pro každý oddíl zvlášť) se jmény dětí, kam se bude vymalovávat barevně stupnice nebo bude předem připravený barevný podklad a body se zaškrtnou křížkem.